MOJE ZPOVĚĎ. Můj dárek pro vás :)

Cítím se jako vítěz. Vítěz sám nad sebou.

Mám pocit, že jsem se vrátila „domů“, tam kde mi vždycky bylo nejlépe, a to je: sama k sobě. Ke svému nitru a ke své nejhlubší moudrosti. K nejčistší podstatě. K jádru svého bytí. K vlastní přirozenosti.

Jsem tak přirozená, až mě podezřívají z toho, že nejsem „normální“ 😉 Což také doufám, že opravdu nejsem 😀

Každý jsme přeci originál. Originál „made from love“.

Spřátelila jsem se se svým nitrem a od té doby, co se poslouchám – tzn. rozum i srdce jsou spolu v souladu – jsem se svým životem i sama se sebou spokojená.

Poslouchám své srdce a nechávám si jím radit.

Rozhodnutí učiněná na základě mého hlasu zevnitř, považuji ve svém životě za ta nejlepší a nejmoudřejší. Neustále se učím porozumět sobě i životu. Díky své intuici a mé schopnosti jí naslouchat, cítím se dnes už v bezpečí. Vnímám, jak opravdu žiju, a nemusím o tom jen snít.

Tak jdu životem, vychutnávám si jeho strasti i krásy, a jsem nadšená ze svých pokroků. Dívám se na sebe jako “z vrtulníku“, oproti dřívějšku více s nadhledem, s větší lehkostí a hravostí. Užívám si každého svého kroku, jsem vděčná za to, že žiju svůj život a že ho žiju vědomě.

LÍBÍ SE MI TO, CO ŽIJU – MŮJ ŽIVOT. A ŽIJU HO RÁDA 🙂

2015_07_Life-of-Pix-free-stock-photos-yoga-rocks-mountains-juliacaesar

Ale vždycky to tak nebylo.

Šla jsem životem, a jak šel čas, byla jsem bezradná, nešťastná a ztracená. Navíc jsem si o sobě myslela, že nejsem hezká, jsem nula, nikoho nezajímám, jsem jen neužitečná „prázdná nádoba“, která všem jen překáží, a nikdo mě tudíž nemůže mít opravdu rád.

Ptala jsem se, jaký má vlastně život – a můj život – smysl?

Ptala jsem se, proč nemám čas dělat to, co chci, a baví mě to. Čtení… Vzdělávání se… Proč jsem se vůbec narodila? Proč mám neodbytný pocit, že se stále musím v něčem omezovat a přizpůsobovat druhým lidem?

Proč si musím pořád dokola něco odpírat? Proč musím jen šetřit a bát se o svou práci, o své zdraví, o život svůj i mých dětí, o to, co mě čeká v budoucnosti, a už za mlada si dělat starosti s tím, zda se vůbec kdy dožiju nějakého důchodu…?

Navíc mě začalo “z ničeho nic” zlobit zdraví. Našly si mě různé zdravotní potíže a patálie, pro lékaře spíše nevysvětlitelné, a tím pádem mi nedokázal nikdo pomoct. Já ale měla pocit, že umírám.

Nebavilo mě chodit do práce a prodávat tam „zbůhdarma“ svůj čas, abych pak mohla jít nakupovat, a co vydělám, opět rychle utratit, a být zase na nule.

Materiální věci mě přestaly uspokojovat.

Ve chvíli, kdy jsem si pořídila něco, po čem jsem dříve toužila, opustilo mě nadšení a radost a zjistila jsem, že můj pocit štěstí z nově získané věci, o kterém jsem si myslela, že přijde, se nekoná.

Zadostiučinění z nově pořízených věcí se přestalo konat. Proto jsem chtěla vědět víc a začala jsem se kolem sebe pídit po různých svých vnitřních otázkách: Co ještě je mi utajeno a schováno pod pokličkou…? O čem vlastně je skutečný život…? Jak můžu být konečně spokojená, šťastná a naplněná? Jaký má můj život OPRAVDOVÝ smysl?

Stále dokola jsem ve své hlavě řešila různé otázky:

  • PROČ nikoho nezajímám?
  • PROČ jsem na světě?
  • KDO jsem?
  • PROČ dělám to, co nechci, a ještě se mám u toho nuceně usmívat a hrát s okolím hru, že tak a jedině tak je vše v nejlepším pořádku?
  • PROČ jsem v životě nenatrefila na nějakého fantastického podporujícího učitele, který mě povede za ručičku a lehce mě naučí, jak se snadno poprat se životem?
  • PROČ ať dělám, co dělám, jak nejlépe umím, nikdo to neocení, a necítím se tudíž šťastná a naplněná?
  • PROČ nejsem krásná a opečovávaná jako ostatní holky, co znám (pleť, snadný život známých a kamarádek)?
  • PROČ stále nic moc nemám a přitom chodím do práce a vydělávám?
  • PROČ neumím mluvit, hájit se, proč se cítím jako outsider, neoblíbená a nezajímavá, prostě „prázdná nádoba“ 😉 ?
  • PROČ mám psychosomatické problémy… Ve svých 27 letech mám křeče v nohách, bušení na hrudi, potím se, mám cukání v zápěstí, šum a pískání v uších…. Jedná se o příznaky panické poruchy? Musím jíst tu zatracenou antikoncepci, která je mi proti srsti? To už jako umírám? Nebo mám jen přestat poslouchat dnešní lékaře, kteří mi ani nedokážou pomoct?
  • PROČ si připadám jako papiňák, jen jen vybuchnout? Co mě nutí k tomu vypustit ze sebe tu nálož páry, ohromnou energii, která je ve mně schovaná a uvězněná?
  • PROČ neprojevím ze sebe ven, co tam mám, a místo toho stále cítím jakési vnitřní napětí?

Řešila jsem problém především s tím, že jsem se cítila jako „prázdná nádoba“.

Cítila jsem se neúplná a nezajímavá. Tím pádem jsem záviděla druhým, co mají oni a já ne, a obviňovala jsem hlavně druhé z toho, že jsou zodpovědní za to, že já nic nejsem a nic nemám. Záviděla jsem druhým lidem. Soutěžila jsem a chtěla jsem se druhým vyrovnat, či je rovnout porazit, a „zvítězit“ tak nad nimi. Srovnávala jsem se s druhými.

Málo jsem si věřila, a proto jsem se chovala uměle: měla jsem nasazenou jakousi přijatelnou masku pro společnost, abych zapadala, abych nijak nevybočovala… Nemělo to ale nic společného s mojí opravdovostí.

Abych se jevila jako pohodová, bezproblémová a hodná, a aby o mě druzí nemohli říct nic špatného, měla jsem pocit, že se stávám účastníkem jakéhosi nemístného společenského divadla. Bohužel se mi ale celá ta hra nezdála nějak účinná…

Vždy se našel někdo, pro koho jsem nebyla dost dobrá, a kdo se mě snažil ponížit či pošpinit.

Časem jsem tohle překonala. Důležitý byl můj úsudek o sobě a moje sebehodnocení. Sama jsem nakonec vlastně vždycky věděla nejlépe, jak co se mnou bylo a jak jsem se kde (ne)snažila.

Pozorovala jsem sebe a svoje výsledky jakoby okem druhého (z nadhledu), oceňovala jsem se a byla jsem hrdá na každý svůj úspěch, kdy jsem buď překonala sama sebe… svůj strach… nebo jsem udělala něco, co mi prospělo nebo mě to posunulo dál.

Vše začalo vlastním rozhodnutím se změnit a v den, kdy mi zemřela moje babička, uvědomila jsem si, že život je konečný a máme ho jenom jeden. Nikdo nám ho nikdy nevrátí.

A pokud ho nebudeme žít pravdivě a podle sebe, proto jsem si začala uvědomovat, že je v našem nejvyšším zájmu (je to zájem každého z nás), abychom svůj život naplnili tím, co milujeme a co se nám líbí a máme rádi, abychom se cítili se svým životem spokojení a nemuseli jsme pak na smrtelné posteli čehokoliv litovat.

Od té doby jsem se začala poslouchat, spoléhala jsem se především sama na sebe  – na svůj vnitřní hlas, který mě dobře vedl a nikdy mě nezklamal – a důvěřovala jsem si.

ZAČALA JSEM POSLOUCHAT SVOJE NITRO, JEHO PŘÁNÍ, TOUHY, JEHO HLAS. ZAČALA JSEM SE MÍT VÍCE RÁDA A ZKUSILA JSEM DĚLAT TO, PO ČEM TOUŽÍM A CO SE MI LÍBÍ.

A… jaké překvapení?

Moje zdravotní problémy najednou jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Začala jsem překonávat sama sebe, svůj strach, svoje hranice. Dovolovala jsem si víc a víc… přesně podle přání svého nitra, a rozjela jsem divokou jízdu. Ne všechno, co jsem prožila, chtěla bych prožít znovu nebo jinak: pokračovat v tom ve svém životě. Poznala jsem, kdo jsem: co ANO, a kdo nejsem: co NE.

Mám na svém kontě mnoho divokých jízd, probdělých nocí a rán, kdy mi nebylo od žaludku moc fajn.

Na druhou stranu jsem posbírala neuvěřitelnou nůši zkušeností, které jsem do té doby myslela, že už nikdy neprožiji, že už jsem jako vdaná paní a matka dvou dětí odsouzená k tomu navždy žít jen a pouze v oběti druhým a rodině.

Jenže můj život pro mě a pro mé nitro dostal smysl právě v okamžiku, kdy jsem svou pozornost obrátila po letech konečně také trošičku sama na sebe.

Najednou jsem se začala cítit jakoby celistvější, šťastnější, naplněnější, život mě bavil, začala jsem se druhým rozdávat… (ve smyslu: snažila jsem se druhé obohacovat tím pěkným, co jsem v sobě po krůčcích a po kousíčkách začala nalézat a objevovat).

A šlo to ruku v ruce s vlastním sebepoznáváním a sebezdokonalováním. S obrácením pozornosti po letech také trošku sama na sebe a na své potřeby, pookřála jsem a začalo se zdát, že začínám jakoby kvést 😉

Konečně jsem si dovolila žít a prociťovat sama sebe. A to opravdově. Nehraně. Byla jsem to skutečně já.

Dovolila jsem si smát se, i když jsem se smála sama, plakat,  když jsem potřebovala, jít se bavit od dětí (už byly velké), dělat si, co chci, kdy chci…, spala jsem, jak mé tělo potřebovalo, vařila jsem ne na čas, ale tak, jak nám to vyhovovalo…

Více a více jsem se osvobozovala z řetězů a okovů, kterými mě spoutal “někdo jiný“,… možná já sama, ale zodpovědnost jsem přehazovala na celý svět kolem. Už jsem nebyla jen kotel plný páry, která se drala ven, která chtěla vypustit.

Cítila jsem se výborně: vyrovnaná, klidná a spokojená.

Jak jsem se pídila, ptala a hledala, začaly mi postupně chodit odpovědi. Dnes mám pocit, že vím. Mám pocit, že už vím, jaký smysl má můj život a možná lidský život vůbec.

Naučila jsem si věřit v sebe – svůj šestý smysl (svou intuici, hlas svého srdce). Naučila jsem se následovat cesty, které mi můžou dopomoct k tomu mít, co si přeji a chci (zaměřování pozornosti). Naučila jsem se milovat ostatní, i sebe sama, a cítit se tak (sama se sebou) spokojená.

MŮJ ŽIVOT NABRAL NOVÉ A LEPŠÍ OBRÁTKY V DOBĚ, KDY JSEM ZAČALA POSLOUCHAT SAMA SEBE – svůj 6. smysl – a jak já si tomu sama pro sebe říkám: osvobodila jsem tak svého ducha.  Tzn. začala jsem v životě realizovat to, co jsem si v sobě vysnila a co jsem tak cítila, a převedla jsem tak svým působením do reality svůj vnitřní svět. To, co opravdu jsem já, chci dělat a líbí se mi dělat.

A to teď učím i ostatní.

MOU VÁŠNÍ JE POMÁHAT LIDEM NALÉZAT JEJICH OSOBNÍ ŠTĚSTÍ poskytuji jim know-how pro lepší život. Ukazuji ostatním, jakým směrem a cestami je dobré se vydat, aby život opět začal mít smysl a bylo možné si jej radostně užívat.

VRAŤTE SE DO HRY A ZKUSTE ZÍSKAT ZPÁTKY SVÉ SNY, SVŮJ ŽIVOT… PROSTĚ VŠECHNO, CO JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ 🙂

Pro zájemce o bližší info jsem napsala eBook zdarma. Popisuji v něm 10 tipů na to, jak ve svém životě jednoduše, rychle a efektivně nastartovat pozitivní změny, které mají moc skutečně intenzivně zapůsobit na způsob prožívání naší reality změnou našich návyků a našeho myšlení.

Dejme sami sobě nejkrásnější dárek, VRAŤME SE DO HRY –  a skutečně žijme.    

Nebo se o to alespoň pokusme 😉

 

MÉ OSOBNÍ POZNÁNÍ:

SMYSLEM ŽIVOTA JE ZAKOUŠET SÁM SEBE, BARVY SVOJÍ DUŠE, ZDE NA ZEMI. MOŽNÁ TAKÉ: OBOHACOVAT O SEBE DRUHÉ.

1470491802223

 

 

S láskou a úctou

Lenka Častulíková – Elán do života

5 (100%) 1 vote

Elán do života

Vracím lidi do hry :) Svůj život miluji víc než své sny a učím lidi, aby i oni raději žili a byli než nebyli anebo spali či líně vegetovali. Více informací o mně najdete zde>> Moji FCB stránku najdete zde>>

Komentáře