PROČ už jsem přestala být „HODNÁ“ holčička

Občas se setkávám s dotazy, co přesně se se mnou stalo, kde a v čem je zakopán pes, když se zdám oproti dřívějšku „tak jiná“, než si o mě všichni mysleli. Jak je možné, že si o mě každý myslel něco úplně jiného, než ve skutečnosti jsem. Kde nastal ten zlom a čím to je, že nyní dokážu odhalovat své nitro a zvát si tam na návštěvu všechny, kdo o to stojí a mají zájem…

Dnes se pokusím na takové PROČ odpovědět 😉

 

201471913584886

„Máme na výběr. Buď se jako součást davu necháme řídit. Nebo vezmeme svůj osud do vlastních rukou a proměníme tak své sny ve štěstí.“

Každý si odmalička neseme do dospěláckého života spoustu naučených a převzatých programů toho, jak by bylo asi vhodné se chovat, abychom zapadali mezi své vrstevníky, nebo aby si sousedi o nás nepovídali, co jsme to za podivíny, a také: abychom si jako děti svých rodičů „zasloužily“ jejich péči a lásku, atd. atd. Říká se tomu výchova a projdeme si tím skoro všichni. Často nevědomky.

Někam se narodíme, někde vyrůstáme a začneme chodit do školky a školy, odmalička kolem sebe vnímáme určité lidské vzory a působí na nás také prostředí, kde žijeme, a jak jde čas, prostě si zvykáme…, a možná o tom, jak a kde žijeme, ani už moc nepřemýšlíme. Jednou jsme nějak nastoupili do rozjetého vlaku, tak se prostě dál a dál vezeme 😉 A vyjeté koleje nám často zajišťují pocit bezpečí, jistoty, často i pohodlí.

Ani nevíme, že my sami jsme řidiči svého pomyslného „volantu života“. Nějak nás to ve víru každodennosti ani nenapadá… Tomu se říká program.

A čím více určité jednání opakujeme, tím hlouběji se nám ta stopa zapisuje do podvědomí. Pak už jedeme v podstatě jen na autopilota. Stačí si na něco zvyknout a jsme schopní dělat to pak pořád dokola. Občas to můžou být hodně zamotané a nepříjemné začarované kruhy, ve kterých se stále dokola točíme 😉 My si to ale třeba ani neuvědomujeme.

Žijeme nevědomě, vládne nám určitý program v naší hlavě, kterému (aspoň částečně) věříme nebo jsme přesvědčení o jeho správnosti.

Často ten program získáváme postupně a víceméně vlivem výchovy a také vlivem společenských dogmat. Máme naučené způsoby jednání a chování a přebíráme modely také např. z médií, která si většina lidí pouští jako drogu či kulisu a pasují je tak nevědomky ve svých životech na svůj (mnohdy jediný) zdroj informací o okolním světě. Naše hlavy a podvědomí pak všechno nasávají podobně jako houba. Jenže: toto vše ovlivňuje naše podvědomí a také myšlení a tím i celé myšlenkové vzorce. Otázkou zůstává, zda pozitivně…

Snad každý se odmalička snaží neztratit přízeň a lásku svých rodičů (z důvodu přežití a závislosti na jejich péči a lásce, kterou si sám nezajistí). Díky různým vzorcům chování, které si předáváme po generace, malé tvorečky nutnost přežití často pak k věčné škodě směruje a tvaruje někam, kde jsou sice v bezpečí a cítí se relativně v pohodě, nicméně se tak víceméně přizpůsobují tomu, co chtějí rodiče, a vlastní vnitřní hlas tak bývá postupně němější a němější.

Dítě brzy pozná, co a jak funguje a má dělat, aby se rodičům zavděčilo a dostalo se mu toho, co potřebuje (potrava, bezpečí, péče, láska). Osvědčený program chování, kterým se zalíbí a který mu dopomůže k tomu, co potřebuje, potom používá samozřejmě cíleně (děti nejsou hloupé 😉 ).

kocarekOřeme s dětmi a vláčíme s nimi…

Děti často za chování, které nám z našeho pohledu vyhovuje, chválíme. Za to, že jsou „hodné“, např. že jsou zticha, dělají to, co my potřebujeme a co se NÁM hodí, chovají se dle našich představ…

Nebo naopak na děti používáme zvýšený hlas, odmítáme je, leccky se snižujeme i k nátlaku a násilí a často (sofistikovaně) více či méně nenápadně vedeme své děti k tomu, aby dělali to, co se nám líbí, tzn. manipulujeme, a co my (často viz model ze své vlastní výchovy) považujeme za správné, co MY si myslíme, že je pro dítě to nejlepší, co my projektujeme do svých dětí (či protějšků) jako svoje přání, naděje, či přesvědčení.

A děťátko, malý tvárný uzlíček, protože nemá vlastně z důvodu přežití na výběr (je zcela závislé na svých rodičích), udělá vždy nakonec to, co mu zajistí plné bříško, tolik potřebné pohlazení či objetí nebo i pěknou hračku.

Často se dítě vzpírá, vzdoruje a protestuje. Protože cítí, že dělá něco proti své vůli a cítění.

girl-535251_960_720

„Všechna omezení, na která v životě narážíš, jsou jen ve tvé hlavě.“ -Čínské přísloví

Nakonec ale podlehne a poslechne. Taková už je naše výchova a pohrůžka odejmutí lásky či péče na nás na všechny odmalička prostě platí. Místo podpory toho, co chceme my, místo trpělivosti a objevování našich skrytých vloh a pokladů, často se odmala cítíme být spíše kritizovaní, zastrašovaní a ubezpečovaní o tom, že jsme bezcenní.

Na druhou stranu jsme ale „hodní“ a jak toho chceme pak pořád méně a méně, tak také nenároční a možná také „bezproblémoví“ 🙂 Ale také nemastní neslaní. A troufám si říct: tupí (nebo aspoň otupělí 😉 ). Naprosto oddělení od svého jádra a od své pravé podstaty, která v nás byla udupána, ale kterou máme, když přijdeme na svět. Časem si možná začneme připadat jako pohřbení zaživa. Něco v nás totiž (sice umlčené, ale dál žijící) k nám promlouvá pořád dokola, aniž o tom víme, tzn. podvědomě.

Jak jdeme dál a dál životem, ani si to neuvědomujeme, ale za všechno, co potřebujeme k přežití (protože jsme na druhých závislí), ztrácíme a jakoby „prodáváme“ sami sebe.

Bytostně potřebujeme k životu lásku.

brother-1252736_960_720

„Bezpodmínečná láska? Je čistá, svobodná, přející a zohledňující rovnoprávné zájmy všech bytostí a všeho živého…“

A láska rodičů (partnerů), byť by měla být bezpodmínečná, často si klade podmínky toho, za co nás rodiče (partneři) budou mít rádi a za co už ne.

Rodiče (partneři) vlivem převzatých programů ze svých rodin a také vlivem okolního svého prostředí, které formuje samozřejmě i je, vůbec mnohdy ani netuší, že by třeba dělali něco špatně, že by např. v dítěti či svém protějšku něco „jeho“ nebo také „svojského“ zabíjeli.

Necháváme si vzájemně málo prostoru, cítíme se omezovaní ve svých potřebách, a často si neumíme říct o to, co vlastně chceme. A mnohdy to sami ani nevíme (neuvědomujeme si to, zapomněli jsme to, spí to v nás).

Vlastně se z tohoto stává pak v životě rutina. Všude, kam přijdeme, abychom zapadali a byli „oblíbení“, bereme si na sebe určité masky, najíždíme na dost si podobné vzorce chování, které ale často zakrývají naše SKUTEČNÉ niterné pocity, naše skutečná já.

A my tak postupně zapomínáme, kdo vlastně jsme, kdo jsme byli, když jsme jako děti o sobě ani v nejmenším nepochybovali a byli jsme si sebou naprosto jistí.

Zapíráme sami sebe a své potřeby.

393207_309961355681014_1439369915_n

„Dobré děti se vychovávají samy. A když neví, podívají se na nás dospělé a odkoukají to ;-)“

Na úkor toho vyhovovat společnosti, zapadnout do škatulky a nedělat problémy (nevyčuhovat), žijeme lež, lži, a často přesně pravý opak toho, co skutečně žít chceme.

Nedovolíme si nepůjčit jiné holčičce na pískovišti panenku, i když si s ní právě chceme hrát my a je to naše panenka. Jak by to vypadalo a co by si řekli druzí? Že jsem zlá holčička, která se nechce dělit?

Tak se nevědomky učíme skrývat své vlastní pocity a dělat to, co nechceme. Neříkám, že bychom měli být sobečtí a nikomu nic nepůjčovat.

Tohle je příklad toho, kdy máme půjčovat NE proto, že půjčovat někomu něco musíme, ale chceme. A chceme, protože to tak cítíme, že teď jsme si vyhráli dost a je tedy vhodná doba panenku holčičce půjčit, a ne půjčovat proto, protože CO BY SI O NÁS LIDÉ MYSLELI, KDYBYCHOM NEPŮJČILI.

Abychom se druhým lidem zalíbili (láska je pro nás skutečně důležitá), jak jde život, často ztrácíme a obětujeme pro druhé (a pro lásku) sami sebe.

I vlivem výchovy a dnešního školství, které se buď málo zabývá (nebo nezabývá vůbec) tím učit od malička děti sebe-uvědomování, sebe-lásce, rozvíjení svých silných stránek naší osobnosti a toho, co nám jde a co nás baví, hledání a nacházení sebe sama a svého skutečného vnitřního potenciálu

Naopak trendem je spíše vychovávat nekonfliktní, „spořádané“, až uniformě si podobné jedince, kteří se budou chovat všichni stejně či podobně. Hlavní je, ať nikdo zbytečně moc nevyčuhuje a nestrhává druhé k vlastnímu uvažovaní, protože to je nebezpečné… zavání to probuzením ze spánku = UVĚDOMĚNÍ, a tudíž to hrozí zborcením všeho, co je zde teď nastolené a dosud „funguje“ a plní kapsy těm, kteří jsou právě u koryt…

Jen ať všichni pěkně zapadáme do jakýchsi škatulek.

may-703626_960_720

„Jsi originál „made from love“. Vystup ze stáda a projev se ve své vlastní přirozenosti.“

Protože jenom tak jsme všem kolem (a také nynější ekonomice) užiteční = všichni z nás můžou ždímat, a také jsme chudí (materiálně i duševně). Jsme osekaní na kmen, který se řídí normami.

Jsme nejen zbavení svých větví, květů, plodů, ale zároveň jsme všichni si neuvěřitelně podobní a také snadno ovladatelní. Bez vlastního uvažování slepě následujeme (kdejaké samozvané) autority a stáváme se tak součástí stáda.

Kdo neví, že může přemýšlet sám za sebe a ne jen hltat „předem předžvýkanou informační potravu“ od těch, kteří nám říkají pouze to, co se jim hodí, ani jej nenapadne, že by byl obětí nějaké manipulace, a z druhých hlav myšlenky jiných ochotně (a hlavně bez vlastní námahy) hltá.

Ale ruku na srdce, kolik z nás má dnes vlastní názor a kolik jenom bezmyšlenkovitě kopíruje názory lidí z okolí, ze svých rodin, z televize, z modelů a vzorů, které nám určuje společnost jako aktuální trendy? Kolik z nás sám studuje, čte, vzdělává se?

A tak se necháváme (všichni podobně vychovaní a podobně smýšlející) snadno vlákat – pod pláštíkem strachu ze samoty, z opuštění nebo z toho, že nebudeme dost dobří – do různých „potřebných“ vzorců a modelů zachování toho, co existuje nyní (jsme vychováváni pro systém a jeho hladké fungování).

Pak nás to všechny „semele“ a  stejně uvažující (ale ne samostatně, nýbrž naučeně) dál udržuje v iluzi, že jedině takhle je to správně a v pořádku, a nic víc už v životě není nám dostupné a není možno získat, než to, co si někdo „milostivě umanul a dovolil“ nám z krajíce (který je mimochodem NEKONEČNÝ) ukrojit.

Prostě a jednoduše: nikdo ať zbytečně neohrožuje systém, který je nastaven tak, že chudí (nevědomky) jdou na ruku bohatým (a těm u koryt).

Lidé nevědí, že sami můžou dosahovat stejných výsledků jako ti nejbohatší lidé.

book-759873_960_720

„Úspěšní čtou.“

Schválně jim to totiž nikdo odmalička neříkal, od nikoho takové životně důležité  know-how pro ně nebylo k mání, a tudíž to ani neměli kde nasát. Natož se v tom cvičit a pak v životě uspět (ve školách se tohle totiž také nevyučuje).

Takže být hodná holčička nebo chlapeček možná po určitou dobu (nezbytně nutnou) funguje u nemluvňat, které jsou naprosto odkázáni se svým přežitím na své rodiče.

Ale NE (a není to zdravé!) u skutečně dospělých sebe-vědomých lidí, kteří znají sami sebe, spoléhají sami na sebe, jednají podle svých vlastních pocitů a podle vlastního myšlení, které vychází ze dvou osobních zdrojů: z jejich hlav (vlastních myšlenek) a také z jejich srdcí (moudré naslouchání intuici).

Prostě: žijí pravdivě sami sebe, co si myslí a co cítí, ŽIJÍ SVŮJ ŽIVOT, a nemusejí už zabíjet v sobě sami sebe, svou duši, svůj potenciál, svoje nejhlubší jádro a nejmoudřejší pravdu, aby pak na konci svého života odcházeli smutní, zlomení, zničení psychicky, závislí na lécích či druhých osobách, a s pocitem, že jejich život neměl žádný smysl a byl promarněn.

Jsme zde na světě, abychom si život užívali a vychutnávali.

Abychom poznávali sami sebe, učili se ze zkušeností (moudřeli), sebe-vyjadřovali se v realitě, těšili se a radovali se z toho, kdo jsme a jak úžasně jsme byli stvořeni a vymyšleni.

Uvnitř jsme všichni dobří a není zlého člověka.

baby-784608_960_720

„Život je dar. Jsme nepopsaná stránka. Ze začátku píšou kapitoly našeho života spíše druzí lidé. Ve chvíli, kdy ale SKUTEČNĚ dospějeme (najdeme sami sebe) a staneme se za sebe plně zodpovědnými, stáváme se sami spisovateli kapitol svého života.“

Je důvod se radovat z každé živé bytosti a z každého života.

Co se zdá zlé, často je jen nešťastné, ani neví kvůli čemu, ale je nespokojené (neposlouchá sebe a svůj vnitřní hlas, volání duše) a je tak vlastním utlumením zapomenuté. Pak nám naše umlčená, nevyslyšená lidská duše pláče a bere si na sebe ve své bolesti a zoufalství jen obranné (zlé) vrstvy. Jádro člověka je ale vždycky dobré.

Každé miminko přijde na svět čisté jako lilie a jeho nepopsaný list pak začnou tvořit lidé a prostředí, kam se dítě narodilo.

Často jsou to velmi těžko přepsatelné programy, které si odmalička s sebou táhneme jako břemena.

Důležité je ale si uvědomit, že tyhle programy a zažité vzorce chování nejsou nezvratné a nemusíme si je nést až do konce svých životů. Člověk, který si opravdu UVĚDOMUJE a začne vidět, že sám je strůjcem svého štěstí, dokáže pak hodně, i přepsat dávné vzorce.

Kdo se chce změnit a kdo uvidí, že změna vychází pouze a jenom z něho samotného, dokáže pak vrátit se „zpátky domů“ k sobě samému a začít žít to, co chce a co je opravdu on.

Začne u sebe a rozhodne se být autentický a pravdivý. Odhalí se.

frogs-1158958_960_720

„Člověk, který je sám sebou, ví, kdo je a má se rád takový, jaký skutečně je. Přijímá jak své přednosti, tak své chyby a ví, že je v pořádku i ve své vlastní nedokonalosti.“

Ví, že je v pořádku právě takový, jaký je. Ví, že jediná cesta, jak na konci života nesplakat nad výdělkem, je obrátit se do sebe, najít tam barvy své duše, ty pak odvážně projevit v realitě a ideálně tím obohatit nejen sebe, ale i druhé.

Myslím, že kolem sebe každý z nás rád přivítá spíše lidi upřímné a přirozené, než ty na něco si hrající anebo snažící se (marně, protože to nejde dosáhnout) být dokonalí.

Co by ale byla přesně ta dokonalost? Vždyť co člověk, to jiná povaha, to jiný názor, to jiná DNA. Mně se líbí spíše lidé, kteří jsou skutečně sami sebou, jsou tím originální, že si sami za sebou a svými projevy stojí a mají sílu i sebevědomí sami sebe ustát. Sama jsem jednou z nich.

 

Jsem člověk, který ví, že není a nikdy nebude dokonalý.

118Naopak si jsem vědomá toho, že mé chyby jsou důležitými mými milníky na mé cestě životem, které mi něco ukazují a často mě nutí věci se učit vnímat a chápat. Už se nebojím, že mě druzí lidé budou soudit a nebudou mě mít rádi. Našla jsem své silné stránky a snažím se dělat své duši dobře, tzn. snažím se dělat to, co mě baví a co mám ráda.

Tak jednoduché to je 😉

Tzn. že si vystačím i sama se svou činností, která mě baví a už k tomu nikoho jiného moc nepotřebuji. Takže mám ráda svůj život a čas, který trávím sama se sebou a nepotřebuji už „znásilňovat si“ čas a potažmo svobodu jiných lidí.

Protože jsem šťastná taková, jaká jsem, a hodně věcí na sobě už dokážu oceňovat, dovedu se za sebe a své silné i slabé stránky už postavit i tváří v tvář ostatním/veřejnosti.

Už mi tolik nevadí např. jejich případná (a vždy možná) kritika či odsuzování. Vím a uvědomuju si, kdo jsem a kdo nejsem. A tím, že se víc a víc poznávám, nabyla jsem vědomí sebe, a dá se říci i sebe-vědomí či sebe-uvědomění, tak už není téměř žádná páka, která by mě donutila dělat věci jinak, než chci já a než se mi líbí.

Ano, přestala jsem být „hodná“ holka, zato jsem začala být sama sebou.

A světe div se…, místo abych padla na kolena a „zemřela“ (zůstala sražená někde na dně), lidé mi chodí naproti a lidi svou upřímností chytám za srdce. Vize toho, že když nebudu taková, jak se ode mě očekává, tzn. „hodná“, mě uvrhne do nesnesitelného osamění a zemřu zesměšněna nebo hladem po lásce, se nenaplnila. Měla jsem strach zbytečně.

Jsem v prvé řadě sama sobě dobrým parťákem a přítelem.

A už samotné vědomí tohoto mi dává pocit, že jsem i ve své vlastní společnosti šťastná a spokojená. Koho bych tedy ještě měla „prosit“ o jeho přízeň, zájem či péči, jako to malé závislé miminko, když už si sama sobě všechno pro mě důležité dám sama? Proto už mě nic nenutí „být HODNÁ“ (ale nebýt to já),  vyhovovat představě druhých (ale zároveň ztrácet sama sebe).

Osvobodila jsem svého ducha…

HALDENNic nemusím a zároveň jakoby všechno můžu. Samozřejmě myšleno zodpovědně a s moudrostí jako mým rádcem 🙂

Myslím si ale, že tím, že nejsem typická ovladatelná a samostatně nepřemýšlející „hodná holčička“ a že jsem našla cestu sama k sobě, nejsem ani zlobivá ani zlá… Prostě jsem DOOPRAVDICKÁ 🙂

 

 

 

S láskou a úctou

Lenka Častulíková – Elán do života

 

 

 

 

5 (100%) 1 vote

Elán do života

Vracím lidi do hry :) Svůj život miluji víc než své sny a učím lidi, aby i oni raději žili a byli než nebyli anebo spali či líně vegetovali. Více informací o mně najdete zde>> Moji FCB stránku najdete zde>>

Komentáře